Září 2017

SLAVNOSTNÍ VYŘAZENÍ

23. září 2017 v 15:46 | J. |  Osobní
A je to tady!

Konečně jsme ukončili "peklo" jménem Vyškov. Pro některé to peklo určitě bylo, pro některé to bylo něco jako "pionýrský tábor", pro někoho to byla procházka růžovým sadem.

Když jsme se ráno ve čtvrtek probudili, šli jsme na náš poslední ranní nástup, na naši poslední snídani, kde jsme zase dostali klasicky studený oběd (řízek a chleba žejo), na mě padla taková divná nálada. Vlastně jsem si v tu chvíli říkala, že nechci aby to skončilo, že se mi tady vlastně líbí a že chci dál dělat všechny ty věci, co jsme doposud dělali.
Když nastalo "slavnostní vyřazení" a všech 382 lidí - vojáků řvalo, mrazilo mě v zádech. Mrazilo mě i v tu chvíli, když zněla naše státní hymna a všichni jsme stáli bez hnutí, bez dechu a čučeli do bílého plátna před sebou (a motala se mi hlava a taky mi už bylo i blbě).

Pro mě to byly 2 měsíce nezapomenutelných zážitků, skvělých zkušeností a také nedocenitelných kamarádství a přátelství.
Poznala jsem tu lidi, které mi tolik přirostli k srdci a kterých si vážím nadevše. Poznala jsem tady také skvělé instuktory, kterých si neskutečně cenním za to, jakou tu odvádí práci a taky za to, jak moc velkou mají trpělivost zrovna s námi, studenty UNOBu, protože věřím, že né každý voják byl poslušný a hodný a tak dále.
Nezapomenu na trestné kliky a dřepy, sedy o zeď a běhaní kolem internátu, když někdo někoho naštval.


Tohle všechno jsou vzpomínky a zkušenosti, u kterých se ráda zasměju a zavzpomínám, možná trochu i pobrečím.
Nebudu říkat nic o tom, jak mi to nevadilo. Jasně, že mi trvalo si zvyknout na dělání kliků, na oslovování, na vystupování z tvaru anebo zahlašování, protože na to člověk prostě potřebuje čas. Teď, když sedím už v klidu a pohodlí domova, píšu tenhle článěk, si říkám, jak moc mi tohle všechno bude ve skutečnosti bude chybět.
Není to ani týden, jsou to vlastně 2 dny, co jsme z Vyškova dorazily do Hradce.


Všechno se změnilo jen tím, že už nemusíme nosit "škrtivé opasky", že už jsme ubytovaní v jiných internátech, že se seznamujeme s jinými studenty z FVZ. Zase mi to nějakou chvilku potrvá, než se vrátím do studijního života z toho "gumárenského" :D

A tahle fotka nahoře, to je nejlepší četa z Vyškova :D) Abyste měli jasno,FVZ a FTVS četa :) Parta lidí, kde nikdo nikoho nenechal ve štychu, kde každý každého podporoval a nikdo nikoho neschazoval. Kluci byli ochotní pomáhat holkám pokaždé, když nemohly. Neskutečně si vážím i pana kapitána Potkányho (zkuste ho mezi náma najít, docela challenge :DD), který za námi chodil a bavil nás svými příběhy a hláškami, na které nikdo z nás nezapomene a vždycky, když se do Vyškova budeme každý rok vracet, tak se za ním určitě stavíme :D Také naše intruktory, které jsme docela i zlobili, zasouží ještě jednou velký obdiv za to, jak to s námi zvládli.

Tímto článkem tedy ukončuji téma Vyškov a moje zážitky z něj. Každý, kdo chce jít do armády ať k AZ nebo prostě na UNOB, říkam jděte :))))

J.

KOMPLEXÁK aneb ZMRZNI

17. září 2017 v 13:29 | J. |  Osobní
Nazdárek,

jak jsem slíbila, napíšu pár pocitů z komplexáku číslo 2, který pro mě byl docela zkouškou výdrže, odvahy a snahou nebrečet.


Jasně, pro někoho to byla hračka, ale určitě se tady najde pár lidí, kteří se mnou budou souhlasit v tom, že první noc by bez ohně asi umřeli.

Každopádně, první den nám hezky pěkně pršelo celý den, ale při kopání okopů pro ležícího střelce (což je ještě dobrý jako) který kopete tak 5 hodin (:D:D:D) vám nedojde, že budete mokrý a že vlastně vám večer bude zima.
Tak jsme si vykopali hezky pěkně okopy, já jsem měla kamenolom a mohla jsem si podle mě otevřít obchod s všelijakýma druhama kamenů pro vaši zahrádku. A pak se začalo stmívat a my museli ještě doladit naše přístřešky, protože po prvním komplexním výcviku se nám trochu zdemolovali. Jenže jak to udělat, když už se stmívá, pořád prší, jediný co máte, jsou odpadkové pytle, které stejně toho moc neudrží.

A tak jsme u části číslo dvě, začali hlídky a ostatní si samozřejmě mohli jít lehnout. Tak jsem si šla pěkně lehnout do spacáku, do naší luxusní vily z odpadkáčů :D a co se stalo, ano, ležím a najednou ten pytel nademnou praskne a všechna voda se mi vylije na vlasy a hlavu a podobně , no úžasné. Umíte si to představit žejo.
Nevím jak vám holky, ale mně od mokrých vlasů bývá docela velká zima a tím to začalo.

Začal můj nepřetržitý maraton nespaní. Jako, co vám budu říkat, nic příjemného to není, ale otestuje vás to na milion způsobů. A potom, co máte hlídku a sedíte v okopu, v ponču a prší na vás a stejně jste mokří, začnete fakt přemýšlet, jetli to za tohle všechno stojí. Asi tak, teď píšu tenhle článek, takže jsem to zvládla, ale jak říkám, já jsem si sáhla docela na dno, ale nebrečela!!!! JOO! Jsem silná holka, haha .

Když už se konečně začalo rozjasňovat, docela mi srdce zaplesalo a těšila jsem se na snídani a na teplý čaj, kterým se aspoň zahřeju. No, ale největší fail nastal, když jsme k snídani dostali tlačenku. No , to už máte takovej ten stupeň vyčerpání, že se začnete smát a já se fakt smála, protože to fakt nešlo. Tak jsem si snědla svoje 3 rohlíky a byla spokojená :D

Jak jste mohli vidět i na youtube, bylo přestřelování na střelnici. No to jsem si moc užila, a dala bych si to třeba ještě jednou. A mnohem lepší je se na to koukat ještě ke všemu tomu !:D

Poslední den komplexáku byla bojová hra, kde jsme se přesunovali pěšky, s velkou komunistickou polní, maskou a brenem (puška) podle mapy, buzoly a podobně. No, upřímně vám řeknu, že takhle sprostá jsem ještě v životě nebyla :D:D když se mi 3 kilometry ke konci zdáli jako snad tisíc kilometrů :D Moje skupino, bylo mi vás pak líto, když jste to museli poslouchat :D ale všichni jsme to zvládli, dorazili jsme (až na některé) v pohodě, já s otlakem na patě , super :D
Nikdy víc jsem snad nebyla ráda, že jsem se osprchovala a lehla do postele !!!:D

Tak snad sem to nějak stručně hezky vylíčila, hlavně ten první den, kdy prostě chcalo jako prase, já už jsem myslela, že se snad rozmočim, protože moje ruce vypadali jako varhany na praní prádla :D

Zatím se mějte krásně a my jedeme nacvičovat na přísahu !
J.

3 TÝDNY DO KONCE

8. září 2017 v 10:32 | J. |  Osobní
Ahojky , čauky

takže, rozhodla jsem se, že napíšu nějaké své zážitky, bez toho aniž bych nějak ohrožovala sebe a ostatní a abych prozrazovala něco, co se ve VA dělá :)


Chci Vám všem totiž říct, že to není procházka růžovým sadem, ikdyž většina lidí říká, že Vyškov není to, co býval.
Chtěla jsem tím říci, že ikdyž si myslíte, že se na fázovky učit nemusíte, a ikdyž někteří lidi říkají, že se na to neučili, stejně se na to aspoň podívali, což se samozřejmě taky počítá. Tudíž nějakou tu snahu vyvinout museli, protože jinak skončili s více jak 3N a hodí si to znova.
Já jsem teda čuměla, že jsem to teď měla bez chyby, ale stejně. Dívala jsem se na to docela dost, takže to jde vidět a pak i Vy máte dobrý pocit z toho, že když přečtou vaše jméno a řeknou "bez chyby", můžete si oklepat obě dvě ramena.

Já do toho jdu na plno, ikdyž jsem měla pár zdravotních problémů (a tomu se jako nikdo skoro nevyhne, protože puchýře jsou zlo číslo 1, oteklé nohy a klouby moje zlo číslo 2 a taky srajda,průjem, říkejte si tomu jak chcete problém číslo 3) se kterýma to teda jde těžko.

Jak jste někteří viděli v seriálu PROVEDU!, komplexák č. 1 mám za sebou a komplexák č. 2 mám před sebou :) Už teď se připravuji na to, že to nebude lehké , ale těším se na ten pocit po tom, co to zvládnu a řeknu si, že teď už to bude jenom lehčí a lehčí ( protože velká polní z doby komunismu váží prostě 15 kilo a vejš a když se ohnete, tak vam stejně všechno ven vypadne a můžete sbírat a balit znova).

Zažila jsem tam mezitím i chvíle, kdy mi bylo vážně do breku a říkala jsem sim že už nemůžu a že to nedám a podobně, ale chci říct všem, že to prostě jde a víc než o fyzičce je to o psychice a jak VY SAMI chcete. Jasně, já sem běžela a řvala " tyvole já už prostě nemůžu, už to prostě nedám " , ale dala jsem to. Taky jsem byla smutná z toho, že nepřelezu zeď, ale tím, jak máme skvělé lidi v četě a jak moc nám holkám chtějí pomáhat, jsem z toho nebyla tak nešťastná ale naopak byla hodně ráda, že mi kluci dělali stoličku ( :D děkuju Ady) .


Takže pro všechny, je to dost náročný, do se týká i času. Většinou přijedu ve čtvrtek večer a spím co nejdýl do pátku, nejlépe do večera, abych se zregenerovala....pak v sobotu jenom jím a v neděli se zase připravuju psychicky na výcvik.

Toť mé aktuální sdělení :)
Doufám, že si z toho někdo něco vezme a že mi nikdo nebude říkat, jak je to lehký, protože prostě není :))

Pac a pusu
J.